Jak se měří objem kufru? Trochu věda, trochu Tetris
Objem kufru, nebo-li zavazadlového prostoru se dodnes měří ručně skládáním normovaných kvádrů. Člověk totiž tento úkol zvládne lépe než počítač. Jaké jsou rozměry každého kvádru a jak se dovnitř skládají?
Škoda Auto názorně ukázala, jak se měří objem kufru. Technici do něj postupně rovnají normované zelené kvádry o objemu 1 litr, které mají rozměry 20 × 10 × 5 centimetrů a jejich skládání se řídí příslušnou normou (kdybyste to chtěli vědět přesně, je to norma ISO3832). A i když se to celé vlastně může zdát poměrně jednoduché, má takzvané litrování zavazadlového prostoru svá úskalí. „Důležité je, že objem, který tam jednou narovnáme a podle normy pak udáváme v technických údajích k vozidlu, musíme být schopni kdykoli pomocí normovaných kostek vyskládat znovu,“ vysvětluje základní zásadu opakovatelnosti měření Ladislav Kraus, který za vývoj zavazadlového prostoru zodpovídá. Teoreticky byste tedy měli být schopni i sami výsledek techniků zopakovat.
Museli byste, stejně jako technici ve Škoda Auto, dodržovat daná pravidla. Kostičky se například nesmí do auta „cpát silou“, i když drobná tolerance tu svým způsobem je: přece jen koberec a čalounění určitou malou pružnost dovolují. Pravidla také určují, kam až se smí skládat podle toho, dle jaké varianty normy zrovna postupujete – můžete měřit objem po hranu opěradel zadních sedadel, nebo po kryt zavazadlového prostoru, což u různých modelů mohou být dost velké rozdíly. Kryt ale v žádném případě nesmí být podle normy kostkami nijak nadzvedáván.
Technici samozřejmě mají s litrováním bohaté zkušenosti a umí využít doslova každou vhodnou skulinu. Zatím se jim díky tomu vždycky povedlo naměřit ještě o něco lepší objem, než jaký udávají počítačové simulace. Tento „boj“ o litry v kufru totiž samozřejmě začíná dávno před skládáním cihliček do kufru auta.
Nejprve v počítači
Objem zavazadlového prostoru je už součástí zadání vývoje celého vozu, vývojáři samozřejmě jen nečekají, jak velký kufr auta nakonec vyjde. Prostor musí splnit i řadu dalších požadavků na praktičnost, ale třeba také na bytelnost konstrukce. Proto je již předem pečlivě připravován, včetně tuhosti dílů. „Prvotní návrh probíhá v počítači a v něm se simuluje i měření objemu. To může počítat program automaticky opět s využitím normovaných kvádrů, tentokrát virtuálních, nebo to i v počítači dělá člověk,“ popisuje Kraus postup.
Při skutečném měření většinou technici díky zkušenosti dosáhnou na základním objemu zhruba o 5 litrů lepšího výsledku než při počítačové simulaci.
Pro počítač jde ale paradoxně o náročný úkol. „Může to počítat klidně přes víkend. Hledá totiž nejlepší možnou cestu, a když se kostička nevejde, zkouší, kam až musí sestavu rozebrat, aby prostor využil co nejlépe,“ dodává Peter Hancko, jeden z konstruktérů zavazadlového prostoru. Člověku to podle něj v 3D modelovacím programu zabere asi pracovní den a skládání za účelem fyzického měření je otázkou několika hodin v závislosti na tom, jaký objem se právě měří. „Při skutečném měření pak většinou technici díky zkušenosti dosáhnou na základním objemu zhruba o 5 litrů lepšího výsledku než na počítači,“ říká Hancko.
Přitom opravdu využívají pouze své zkušenosti a ne různé „triky“, i když ty norma do určité míry dovoluje. „Povoleno je například ze zavazadlového prostoru při měření odstranit vše, co není pevně spojené s automobilem. Tak daleko ale nejdeme, chceme, aby byl objem skutečně realistický a odpovídal tomu, co je možné využít,“ říká Kraus. Nicméně samozřejmě platí, že se při měření využívá i objem pod podlahou zavazadlového prostoru a při měření se sklopenými zadními sedadly i místo u podlahy pod sklopenými opěradly. Jeho využití norma v případě, že se sem lze po otevření dveří dostat, povoluje a definuje ho jako dodatečný zavazadlový prostor.
Při měření se sklopenými sedadly je potřeba správně nastavit sedadla přední. Pomoci figurín se nastaví do pozice určené normou pro průměrného člověka.
Právě měření se sklopenými sedadly je další relativně složitý úkol. Je při něm například potřeba správně nastavit přední sedadla. „Sedadla jsou za pomoci figuríny nastavena do pozice určené normou pro průměrného člověka. Za takto nastavené sedadlo umisťujeme polykarbonátovou přepážku, která nám vymezí určený prostor pro vyrovnávání kostek. Ty nám tak nepropadávají kolem sedadel,“ vysvětluje Hancko. Do tohoto celkového objemu se sklopenými sedadly se pak počítají i různé další úložné prostory, které se v autě za přední řadou sedadel nachází: kromě zmíněného místa pod podlahou i pod sklopenými opěradly jsou to třeba zadní schránky ve dveřích, schránky u podběhů a podobně.
Zdroj: Škoda Auto
